Až později
Ánanda dokončil studium svatých knih u svého guru. Mistr mu nabídl, aby s ním ještě zůstal a prohloubil si vědomosti, anebo se zřekl světa, putoval krajem nazdařbůh jen s miskou, holí, oděn pouze bederní rouškou a hledal podstatu Jsoucna.
- Svámí, pravil Ánanda smutně, neboť srdce ho táhlo k bohu, nyní se světa zříci nemohu. Otec čeká, že po něm převezmu obchod, je již starý a já jsem nejstarší syn; zaujmout jeho místo a starat se o rodinu je mou povinností…
- Kdyby tví rodiče a sourozenci mohli volit, zda se vydat za věčnou podstatou, anebo zůstat zde kvůli tvému pohodlí, jsi si jist, že by se vzdali příležitosti uniknout jednou provždy ze zajetí přeludů?
- Samozřejmě, svámí. Mí rodiče dosud pracovali, aby mě uživili.
- Nebylo snad jejich povinností se o tebe postarat, když tě přivedli na svět? Musel jsi žít a přežít, abys za ně vykonal pohřební obřady, bez nichž by se nikdy nemohli znovu narodit do lepšího světa.
- Ano, svámí, zajisté. Vykonat pohřební obřady za předky a rodiče je mou povinností. Kdo by se jí mohl vyhnout? Vrátím se později.
- Běž tedy plnit svou povinnost, ale měj na paměti, že tvou povinností je také uskutečnit to, co jsi.
Ánanda se vrátil domů. Rodiče mu představili dívku, kterou mu vybraly dohazovačky. Po srovnání Ánandova a dívčina horoskopu všechno ukazovalo na šťastné manželství. Mistr přišel do obchodu za svým bývalým žákem.
- Zřekni se světa, než si tě svět zotročí, vydej se hledat věčnou podstatu!
- Svámí, rodiče již svatbu domluvili. Těší se, jak budu kolébat vnoučata. Ta dívka se přece nijak neprovinila, jak jí mám nyní oznámit, že se raději stanu žebravým mnichem než jejím manželem? Kdo by si ji vzal, kdybych ji po zásnubách zavrhl? Musím se s ní oženit, dát jí krásné děti, zabezpečit jí živobytí, pak teprve mohu odejít a hledat věčnou podstatu. Jak bych se mohl své povinnosti vyhnout?
- Dej si pozor, Ánando, nikdo neví, co bude zítra!
Mistr přišel ke vchodu do jeho domu.
- Zřekni se světa dřív, než se svět zřekne tebe, je čas vydat se na cestu, pojď hledat věčnou podstatu.
- Svámí, matka a děti chtějí, abych před svým odchodem oženil všechny syny a provdal všechny dcery.
- Až všechny tvé děti vstoupí do manželství, budeš chtít čekat na vnoučata. Jak poznáš, které vnouče je poslední? Dokud si nebudeš jist, neodejdeš. Nepromarníš svou šanci? Zapomněl jsi, že by ses mohl vymanit z koloběhu znovuzrození již v tomto životě?
- Svámí, odejdu-li dnes, zanechám za sebou smutek. Mám právo zachránit sebe za cenu utrpení těch, kteří mně milují? Přijdu později, jakmile se rodina s mým odchodem smíří.
Za nějaký čas Ánanda na smrt onemocněl. Zavolali lékaře, ti však ho neuměli vyléčit a Ánanda den ode dne slábl. Jednoho večera přes všechnu péči upadl do bezvědomí. U jeho lůžka se objevil mistr. V pokoji umírajícího bděla stařičká Ánandova matka, celá vrásčitá, s bílými vlasy, jeho prošedivělá manželka, synové s manželkami i vnoučata. Čekali na dcery, které se již vydaly na cestu, aby u otce probděly poslední noc jeho života. Všichni plakali, naříkali, nemohli se smířit s tak předčasnou smrtí a prosili mnicha, aby se za Ánandu modlil, uzdravil ho nebo učinil zázrak.
- Matko, pravil svámí stařence, vašemu synovi život vrátit mohu, ale je nutné vyměnit ho za jiný. Váš život spěje ke konci, i váš manžel již odešel za předky; můžete zachránit syna, dáte-li zbytek vlastního života za jeho život.
- Ale svámí, dám-li život za tohoto syna, co si pomyslí ostatní děti? Matka je nenahraditelná, přece je nemohu tolik zarmoutit.
Svámí pokýval hlavou a obrátil se k manželce.
- Ženo, pravil, jakou cenu má život bez manžela? Vdovský život je dlouhý trest. Všechny vaše děti již uzavřely manželství, proč se tedy nevzdat života, aby se váš manžel mohl vrátit a naplnit hledání věčné podstaty, od něhož kdysi upustil, aby uchránil vaši čest, zabezpečil vám živobytí a ušetřil vás smutku?
- Svámí, mí rodiče ještě žijí, cožpak mohu chtít, aby truchlili nad vlastním dítětem? Moje tchyně je stará paní, která den co den potřebuje mou pomoc, manželky synů jsou mladé a nezkušené, ještě jim mohu poradit. Nemohu se zříci života. Je-li mi souzeno stát se vdovou, nic proti tomu nezmůžu.
Zatímco hovořila, vstoupily do místnosti Ánandovy dcery a s pláčem si roztrhly závoje na znamení smutku.
- Ánandovy synové a dcery, řekl mistr, byli byste ochotni dát každý pět let života, aby se vám vrátil?
- Bohužel máme příliš malé děti, nemůžeme si to dovolit, musíme zde zůstat kvůli nim. Co by se s nimi svámí stalo, kdybychom skonali předčasně?
Mistr se odmlčel, odříkal modlitbu a chystal se odejít od lože umírajícího. Po odchodu zaslechl, jak ho Ánanda volá slabým hlasem:
- Svámí, počkejte, zkuste mě léčit, ještě jsem nezemřel. Je sice pozdě. Ale já jsem připraven k cestě za věčnou podstatou.
Pláč vystřídala nesmírná radost, všichni jásali.
- Můj syn žije, může mě chránit ve stáří, vykonat za mě pohřební obřady.
- Můj manžel žije, nebudu nosit bílý vdovský šat a žít v osamění jako kajícnice.
- Náš otec žije, nemusíme se ještě starat o rodinné záležitosti!
- Matko, pravil Ánanda, ochrání vás vnuci a boží milost. Synové, od nynějška budete pracovat a živit se sami. Zanechávám vám rodinný podnik, je na čase, abyste se o něj postarali. A vy, má ženo, obléknete bílý vdovský šat, protože já vykonám za sebe pohřební obřady již nyní, zříkám se totiž světa i jeho klamů.
- Jak se opovažuješ nás opustit? Dali jsme ti život, připravovali jídlo, milovali tě a ani v nemoci tě neopouštěli, svědomitě se o tebe starali!
- Vězte, že nemocný v bezvědomí sice nemůže mluvit, ale slyší dobře, takže vím, co na tomto světě znamená láska!
Po těchto slovech se pomalu posadil na kraji lůžka, postavil se, vrávoravým krokem došel k mistrovi a opřel se mu o rameno. Odešli spolu a zmizeli na Severní cestě vedoucí k Vysvobození již v tomto světě.