O prasklé nádobě na vodu
Byl jednou jeden starý nosič vody a měl dvě velké hliněné nádoby. Byly zavěšeny na oba konce větve, kterou nosil na ramenou. V jedné byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádoba vody už jen polovic.
Dva roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den jen jednu a půl nádoby vody. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svou nedokonalost, cítila se uboze za to, že byla schopna jen polovičního výkonu. Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka:
"Stydím se, protože voda po celou cestu domů vytéká."
A nosič jí odpověděl:
"Všimla sis, že květiny rostou jen na tvé straně cesty a na straně druhé ne? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To tys je každý den zalévala po celou cestu domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych jimi vyzdobil svůj dům. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, nemohla by tato krása rozzářit můj domov…"
. . .
Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme jako ty prasklé hliněné nádoby. Ale právě tyto praskliny či chyby dělají náš život tak velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového, jaký je a uvidět v něm jen to dobré.
