Příběh o zahradníkovi
Do kraje zahradníků zavítal jednou podivuhodný cizinec. Zahradníci v tom kraji stále vzájemně soupeřili o nejlepší výpěstky, ale květina, kterou nosil s sebou ten tajemný cizinec, byla něčím, co na jejich zahrádkách nikdy nerostlo. Její krása byla neporovnatelněji jasnější než krása nejvýstavnějších královských záhonů. Kdo ji spatřil, toho přecházel zrak a její vůně byla neodolatelná.
Kupodivu, jako by nebyl na svůj výpěstek pyšný, rozdával cizinec každému na požádání semena té nevídané květiny. Stalo se, že i náš zahradník květinu uviděl, o semínko požádal a semínko dostal.
I zeptal se cizince: "A jak se mám o to semínko starat, aby vyrostlo; a nedáš mi jich více, aby mi všechno nezašlo?"
Cizinec odpověděl: "Toto semínko roste velmi rychle, budeš-li je zalévat. Budeš-li je pravidelně zalévat, budeš se brzy těšit z výsledků své práce. Avšak i když nebudeš semínko zalévat, neboj se, že zahyne. Ani nejsušší zem ho nespálí. Pamatuj si, že kde semeno zaseješ, tam musí vyrůst."
Zahradník semeno zasel na zvláštním místě vedle všech záhonů a zalil jej. Protože však měl mnoho záhonů a na nich ještě mnoho jiných květin, zaměstnal se péčí o tyto záhony natolik, že na semínko zapomněl. Zapomněl také na cizince a jeho květinu.
Avšak kde se cizinec s květinou zastavil, tam vydávala do okolí svoji vůni. Toho dne po několika letech přinesl vítr trochu té vůně opět k zahradníkovi. Zahradník, zasažen tou sladkostí, musel se na chvíli zastavit a upamatoval se na dávné setkání a na semínko, které dostal. Chvíli přemýšlel a vzpomněl si také, kam semínko zasel.
Šel tedy domů a nabral konev vody a vyšel na to místo za všemi záhony. Avšak viděli jej sousedé a hned se ho ptali: "Kampak sousede, co tam hledáte, co tam budete zalévat?" On jim odpověděl: "Ále, před lety jsem tu někde zasel semínko a zapomněl ho zalévat, proto nevyrostlo. Tak ho jdu nyní zalít, abych z něj měl užitek." Na to se sousedé začali smát a říkali, že je to dobrý vtip. Když však viděli, že to myslí vážně, začali ho litovat a s opatrností mu vysvětlovali, že každý ví, že semínko nemůže v suché hlíně vydržet tak dlouho a jistě už uschlo na prach, vydrželo možná týden. "Nesmíme ho chudáka příliš ranit," říkali si a utěšovali ho: "Nic si z toho nedělej, jsi jenom přepracovaný, a až tě to přejde, budeš zase dobrým zahradníkem, jako jsi býval."
Zahradník nevydržel pohledy jejich očí, vylil konev na záhony jako obvykle a ujistil všechny: "Už jsem v pořádku, proč by mělo nyní vyrůst semeno, když nevzešlo dříve?"
Od toho dne ale neměl klidného spánku. I ve snu se mu objevovaly vzpomínky a nedaly mu spát. Byl v podivném stavu. Řekl si tedy: "Musím se zbavit své klamné touhy jednou provždy. Dobře, půjdu tedy a zaliji ten úhor. Nevyroste nic a bude všem pochybnostem konec." Vstal rychle, a když se nedívali, vylil vědro vody na to místo za záhony. "Tak, a je po všem," oddychl si.
Avšak země se pohnula. Zahradník měl úzko v hrdle. Bál se, že jestli semínko vypučí, velice mu vynadá, a jelikož je tak mocné, možná ho i potrestá. Když bylo jisté, že semínko vyrůstá, očekával zahradník svůj ortel.
Jaké bylo jeho překvapení! Když rostlinka vystrčila hlavu nad zem a pohlédla na zahradníka, rozzářila se úsměvem. Říkala: "To jsem ráda, že jsi mě zalil, ta země byla opravdu velice tvrdá. Každý centimetr mi dal ohromnou práci. Ale ty jsi našel odvahu tu zemi zalít, a ona změkla. Z toho jsem měla ohromnou radost a mohla jsem ti přijít rychleji naproti. Jsi skutečně statečný zahradník!"
Při posledních slovech se zahradník rozplakal. Plakal pak celou noc a zaléval květinu svými slzami. Za nějaký čas potom začala květina kvést a vydávala svoji vůni. Byla zahradníkovou radostí a zahradník zas byl její radostí, jak říkala.
Tak spolu žili ve veliké lásce, a žádné semínko si pak neponechali pro sebe, ale všichni okolo byli obdarováni a mnoho jiných bylo obdarováno a všichni, kteří za nimi přišli, byli obdarováni. Tak šťastně žili, až zapomněli na smrt. Žili proto navěky.