Mystika lásky
Jaká je láska o které všichni Mystici, východu i západu, mluvili tak intenzivně? Je jako láska Země, kterou tak dobře známe? Když studujete pouta pozemské lásky, zjistíte, že v jednom, či druhém bodě jsou v každém případě přítomny známky sebeprosazování. Rodič a dítě, přítel a přítel, muž a žena, každý je zapleten více nebo méně v tendencích pro jakousi zaujatost. Je to láska, která často může vyrůst do vysokých rozměrů sebeodevzdání se a přece jen je to láska, která není zcela nezištná.
Ale láska, o které mluví Světci je láska, která musí být zcela očištěna od vlastního já. Pokud někdo doposud nedosáhl úplného očištění v tomto ohledu, jeho láska stále není dokonalá a není skutečně přijatelná v očích Pána. A tak je láska Světců jediná, při které člověk kompletně a upřímně odevzdá své vlastní já pro něčí lásku. Hledající, který nalezl opravdového Mistra, rozvinul v sobě takovouto absolutní lásku k němu, se vytrvale očišťuje od všech nedokonalostí a stává se schopným přijímat Božské Milosti. Mohli byste se dost dobře ptát, proč je zde na této mystické cestě kladen tak naléhavý důraz na úplné sebeodevzdání se. Odpověď je jednoduchá: bez tohoto úplného vzdání se i posledních stop ega a sobectví a bez úplného pohroužení se v předmětu něčí lásky, člověk nemůže dosáhnout této neoblomné koncentrace všech svých smyslových orgánů, což je nezbytným předpokladem pro všechen vnitřní pokrok. Absolutní láska a sebeodevzdanost jsou pouze jiné aspekty úplné a dokonalé koncentrace. V okamžiku, kdy do toho zasáhne vlastní já a vyvstane otázka jáství, jednobodová koncentrace je rozptýlena a vnitřní pokrok se stává nemožným. Kromě toho, konečný cíl duchovního aspiranta leží daleko za hranicemi individuality. Jeho cíl je jednota s Absolutním a takováto jednota musí být nezbytně zamítnutím mezí, které nás od sebe oddělují. Ten kdo nedokáže vystoupit nad své ego a smysly, které utvářejí tyto hranice, nemůže doufat, že dosáhne bodu, který je zamítnutím individuality a uskutečněním jednoty se vším životem.
To proto byli všichni Světci všech tradicí neúnavní ve zdůrazňování potřeby úplného sebeodevzdání se. To byl ten kříž obětování svého vlastního já, ega, o kterém mluvil Ježíš, když vyzýval své žáky, aby nesli svůj kříž každým dnem. V každém malém skutku, slově, nebo myšlence, ego hledá způsob, jak nám vládnout a když má nad ním hledající zvítězit, musí být připraven ho v každém okamžiku ukřižovat. K dosažení této úrovně sebeodevzdání člověk nesmí vyhledávat Božství v jeho abstraktní podobě, ale v Jeho lidské podobě jako Mistra. Jak jinak má člověk poznat Boží vůli přímo, aby Jí mohl odevzdat své vlastní já? Co někdo může brát jako intuici vnuknutou Boží vůlí, může být skutečně pouze promlouvání vlastního já v přestrojení a odevzdání se takovýmto zdánlivým záměrům, to může být ve skutečnosti odevzdání se svému vlastnímu já, egu. Nicméně když někdo našel opravdového Mistra, který je naladěn na Pána a řídí se plně jeho pokyny, určitě jednoho dne zničí toho nezrkotitelného hada ega a dosáhne svého nebeského domova. Budou zde okamžiky během cesty takové lásky, kdy někdo soudí podle svého omezeného chápání, zpochybňuje správnost Mistrových instrukcí, ale tyto okamžiky jsou pouze zkouškami, aby se naše odevzdanost stala ještě úplnější a pevnější a kdo projde těmito zkouškami úspěšně, bude jednoho dne zářit ve slávě Boží.
Sant Kirpal Singh, “Psychologie Mysticismu”,
z knihy ‘Cesta Světců’, 3. vydání, 1989