Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osud gurumuka

8. 3. 2013

Osud gurumuka

(Mistrova žáka)

Sant Kirpal Singh

  

 Tento satsang byl veden v Sawan Ášramu

a zveřejněn v červnu roku 1971 ve vydání Sat Sandéš.

 Když pravý Mistr přijme žáka, stav takového člověka se změní. Byli jsme ztracenými poutníky, kterých se nikdo neujal; díky přijetí Mistrem se nám dostalo jistého uznání.

 V péči Mistra se takový člověk stal jakousi “schválenou” duší. Všichni žijeme v lidské podobě, ale pravá lidská bytost je velmi vzácná. Ten, kdo má soucit s druhými, kdo je pravým obrazem lásky – natolik, že nemůže být naplněn ničím jiným – jen ten může být nazýván pravou lidskou bytostí. Taková bytost má moc vyzařovat tuto lásku do celého světa.

 Bůh je láska, ale my jsme Jej neviděli. Nicméně vidět můžeme Jeho ztělesnění, jeho manifestaci v nějaké pravé lidské bytosti, v nějakém lidském pólu, ve kterém působí Boží moc na Zemi. Takový člověk je ztělesněním lásky. Je mnoho druhů sil, které mají jistou moc, ale jak někdo může získat byť jen část takové moci? Velká fyzická síla člověka je jeho součástí; zdá se, jakoby s ní byl zajedno, ale jistým prověřením této síly lze pocítit, jakého druhu je tato síla doopravdy. Lze konstatovat, že Mistři nám svým způsobem naznačují, o jakého boha jde, a jaký druh vyzařování se tudíž může šířit k ostatním.

 Když někdo prohlási: “Tam je Bůh – viděli jsme Jej.” Guru Nának říká: “Nánakův Pán je jasně vidět.” Kristus řekl svým následovníkům: “Hle Pán.” A nepodal žádné další vysvětlení. Od Kabíra Sáhiba máme slova: “Kabír říká: mé pochyby zmizely, když jsem spatřil všudypřítomného Pána.” Mnozí Mistři učinili podobná prohlášení. Ale kde tedy je tento Pán? Nebo jde spíše o to, kde není? Celé stvoření je Jeho – “Milióny řek byly stvořeny vyřčením jediného slova.” Pomyslel si: “Já jsem jediný, ale přání mohu mít mnohá.” Takže Bůh v projevu znamená, že Moc vyšla z Něho, a tak vzniklo celé Stvoření. “Celý svět, jak jej vidíme, je obrazem Božím; celý obraz Boha máme tedy přímo před sebou.” Bůh je všude, to nám říkají všechna svatá písma; Mistři však dodávají: “My jsme Jej viděli.”

 Naším největším úkolem po tom, co jsme dostali tuto lidskou podobu, by měla být realizace Boha. Různými jazyky a různými způsoby volají všechna písma: “Bůh, Bůh, Bůh,” ale když přicházejí Mistři, dokazují nade vší pochybnost, že Bůh existuje a přinášejí svědectví o tom, že Jej viděli. “Nikdo nezná Syna než Otec; a nikdo nezná Otce krom Syna a ten, komu by Jej Syn chtěl zjevit.” Kdo však jsou tito Synové či děti Boží? To jsou ti, ve kterých On sám je projeven. Jsou Slovem, které se stalo tělem. “On sám je projeven v Mistrovi a předává Šabd.” Pravý hledající zoufale volá: “Ať je to kdokoli, jen když mne spojí s Bohem!” Lidé mohou získat skutečné spojení s Boží přítomností skrze příchod takové Mistrovské duše – jinak žijí v nejistotě, ačkoli snad usilují o Jeho realizaci pomocí knih nebo nějakých praktik. Někdo říká, že Bůh existuje a že vibruje v každé bytosti. Někdo zas, že Bůh je Světlo, které osvětluje celé Stvoření – a že není místo, kde by nebyl. Nabízí se však otázka: Viděl Jej někdo? Byť by jen jediný člověk spatřil Pána, pak je tu naděje i pro ostatní, že mohou zažít stejnou zkušenost. Člověk, který má toto privilegium, je vyslán do světa Pánem samotným a může přijít ke kterékoli rase, do kterékoli země za jediným účelem: aby dítě člověka vedl a dovedl jej k Otci.

 Proč se Bůh zjevuje v lidském pólu? Protože učitelem člověka musí být opět člověk, člověk se může učit Pravdě jedině v té samé formě. Mistři mají v tomto světě jen jediný smysl: navracet ztracené duše zpět k jejich Zdroji skrze opětovné spojení s Bohem. Nemají žádné společenské či politické zájmy; jejich pozornost je soustředěna pouze na duchovní záležitosti. Všechno ostatní je vedlejší. Člověk má tělo, rozum a duši – či spíše on “JE” touto duší. To, co nazýváme duší je vševědomá bytost. Můžete rozvíjet tělo i rozum, ale když jste duší, pak se rozvíjíte také duchovně. Vyniknout fyzickou silou či se stát intelektuálním velikánem, schopným objevovat ohromující vynálezy je možné s vynaložením jen malého úsilí. Živit tělo a rozum je dobré; jakou stravu však poskytneme své vševědomé duši?

 Dále věříme v Boha, jenž je vší Láskou, Světlem, Životem a Moudrostí, ale kde je On sám? Snažit se to objasnit je problém;

byla Mu dána spousta různých jmen – která by lidem pomohla pochopit... Všechna tato jména, která Pána představují, bychom měli ctít. “S radostí odevzdávám se všem Tvým jménům.” Není to však otázka pouhých jmen, nýbrž Jmenovaného samotného, jímž se máme zabývat. Musíme si “osahat,” co tato jména naznačují. Když přichází pravý Mistr, ukazuje nám tuto Jedinou věc, kterou uctívá celý svět pod různými jmény. Neříká přitom: “Bůh je všechno Světlo,” ale spíše řekne: “Toto Světlo – je Jeho odrazem.” A dále vysvětluje, že ačkoli je pravdou, že neexistuje místo bez tohoto Světla, přesto však musí být spatřeno nejprve v tomto těle, v tom pravém Božím chrámu.

 Jak to, že Mistr může spatřit Pána a my nikoliv? To proto, že tuto schopnost v nás zablokovala mysl. Máme zde čtyři fáze – čit, manas, buddhi a ahankar, tj. podvědomí, mysl, rozum a ego – a dokud tito přetrvávají, nemůžeme Pána spatřit. Ačkoli se nám zdá, že prostředí překypuje životem, člověk s průměrnou inteligencí je na rozpacích, zda tomu věřit, protože takový život nemůže spatřit pouhým okem. Mistři říkají, že člověk nakonec stejně věřit nemůže, dokud nepozná své vlastní já. “Dokud jsem to neviděl na vlastní oči, nemohu věřit dokonce ani slovům Mistra.”  Když člověk učiní nějaké prohlášení, měl by být také připraven je dokázat. Když někdo tvrdí, že ve vzduchu jsou nějací mikrobi, měl by být také schopen ukázat je ostatním;  a to je, jak víte, pomocí mikroskopu možné. I přes to, že vidět znamená věřit, tyto maličké mikroskopické bytosti tu byly vždy.

 Když tedy osvícený člověk řekne: “Tam je Bůh, a On je Světlo a On spočívá v každém a ve všech bytostech a On je tím udržo­va­telem našeho života,” a pokud vám může ukázat přesně totéž Světlo ve vašem nitru, pak budete vědět, že je opravdu osvícený. Když zavřeme oči, trváme na tom, že tam není nic, ale ten, kdo má schopnost něco vidět, ten to může ukázat také ostatním. “Ve společnosti světce byl Pán spatřen uvnitř; Jméno Boží pak bylo mnohem sladší.” Tímto způsobem se Simran (opakování Božích jmen) upřesní a toto cvičení se nám pak stane sladčí. Můžete si pamatovat toto: Jakmile začnete zakoušet nějakou nádhernou sladkost ve jménu Pána, poznáte, že právě to je první krok k vašemu trvalému duchovnímu svazku.

 Budeme-li si Jeho Jméno nutit, nedočkáme se žádného Nektaru; nějakého požitku se nám může dostat, jen když něčeho skutečně okusíme. “Co může člověk získat pouhým opakováním, aniž by kdy spatřil, aniž by pocítil zmatek a neklid spojené s hledáním?” Prázdná slova jsou naplněna prázdnotou; ale pokud jsme např. jednou ochutnali sladké mango, pak stačí kratičká zmínka pouhým slovem, která nám tuto sladkost připomene. Takové to tedy bude, když vám jistý člověk poskytne tuto chuť Nektaru Pána. Pak Jej můžete volat jakýmkoli jménem, které je vám blízké; každé z nich vám pak bude stejně sladké.

 Mistr vám poskytuje spojení s touto prostupující Boží Mocí. “Skrze Mistrovo požehnání se Bůh usazuje uvnitř nás; někomu se může dostat tohoto pravého ovoce.” Pokud se vám skrze nějakou osvícenou duši dostane zjevení Pána, pak si začnete užívat Božího opojení. Pak budete vědět, aniž byste jakkoli pochybovali, že je to Bůh. Ršijové, světci, mahátmové i všechny ságy říkají, že v tomto světě je Boží Moc; dokonce i ateisté s tím souhlasí, když říkají: “Ó, mocný atome!” Nicméně rozdíl je v tom, že na jedné straně jsou chvalozpěvy na Boha pronášeny těmi, kteří Jej vidí; a na straně druhé jsou to chvalozpěvy pronášené prostřednictvím knih či pouhým doslechem. Ten, kdo Pána spatří, bude schopen to dokázat; takový člověk je obvykle označován jako sádhu, světec, mahátma, guru apod. Přesný význam slova “Guru” je “ten, kdo přináší světlo v temnotách” nebo “rozptylovač temnoty.” Bude také přirozeně kvalifikovaný podat ten pravý výklad písem, která jsou jinak vysvětlována různými lidmi a různými způsoby.

My všichni jsme se narodili, jako lidské bytosti se stejnými, Bohem danými výsadami. A kde Bůh přebývá? V domě, který On sám stvořil v matčině lůně, avšak klíčem k tomuto domu je Guru či Mistr. Jak tedy získat tento klíč?  “Koho Guru zbaví slov, tomu ve skutečnosti otevře tajemství.” A potom mu odhalí tajemství života. Skutečný Mistr tu byl vždy k dispozici. Mistři přicházeli v minulosti, dokonce ani dnes není svět bez nich a budou přicházet i v budoucnu. Koneckonců každý jeden z nich je Boží dítě a On tak šíří svůj neotřesitelný a neměnný zákon nabídky a poptávky. Tam, kde je zažehnut oheň, dostaví se i kyslík, aby pomohl jeho plamenům. Až se lidé začnou pod vnějšími dojmy dusit vlastní omezeností a spatřovat pouhý obal, v němž jsou zahaleni, až zapomenou sami na sebe a na svůj vrozený královský původ, tehdy přichází Mistr, aby je oživil a probudil ze spánku, aby nalil životodárné vody na vyprahlou poušť.

“Probuď se, probuď, zatímco ty spíš, tahle hra spěje ke svému konci.” Větší část života je pryč – zbývá už jen velmi málo – možná deset, dvacet, třicet let. Poznals už Pána? Těm, kterým se dostalo spojení s Mistrem, bylo odhaleno tajemství a životy se jim skvěle vydařily. Když pak Mistři opouštějí tento svět, lidé zakládají školy či univerzity, kterým říkáme náboženství, aby zachovali jejich učení živé. Krom toho má každá škola oddělené označení, a tak dnes máme hinduismus, islám, sikhismus, křesťanství, buddhismus a spoustu dalších. Vtiskl snad Pán každé bytosti punc nějakého náboženství, když ji posílal do tohoto světa? V očích Pána jsme všichni nadále Jeho dětmi, jenže člověk tak sám sebe oddělil od svých bližních. Dokud žijící Mistr pobývá na pozemské úrovni, dostává se prospěchu z jeho přítomnosti mnohým; ale když zemi opustí, ztratí tak své životadárné vyzařování, výsledkem je stagnace a pokles myšlení těchto škol. Tytéž staré dobré zvyky zdegenerují a pak musí opět přijít Mistr, aby duše znovu probudil. “Ach bratři, žijete nedbale, zapomněli jste – že všichni jsme jedno.” Všichni máme tuto jedinečnou příležitost získat od života maximum. Každý má stejnou šanci; proto bychom měli dosáhnout realizace již nyní, jinak budeme muset znovu procházet tím nekonečným koloběhem. Všichni Mistři zdůrazňují, že nastal čas návratu k Bohu – “Teď máš tuto podobu, nadešel čas tvého návratu k Bohu; všechna vnější práce je k ničemu; odevzdej se Mistrovi a jen opakuj Naam.” Drž se společenství toho, jehož Slovo učinilo tělem, v němž sám Bůh je projeven; neboť on ti ukáže duchovnost, která může vzrůstat každým dnem.

Vnější učení, které nazýváme apra vidya je užitečné, ale člověk by jej neměl přijímat slepě. Měl by prozkoumat důvody provádění jistých rituálů – proč svítí lampy, zvoní zvony atd. Když budete pokračovat v dotazování, dokud nenajdete nějakou reálnou informaci, pak to bude dobře strávený čas. Slepým konáním rituálů se vám snad dostane trochy klidu pro mysl, ale nepřinese vám to nic podstatného. Bez ohledu na to, co děláme, dokud nezvětšíme své probuzení, nebude to stačit. Učte se rozlišovat. Odhalte Pravdu a nepravdy využijte co možná nejlépe. Běžte za tím, kdo je plně probuzen, kdo má schopnost dokonale rozlišovat. Můžete mu říkat jakýmkoli jménem; někdo jej nazve Guruem, Světcem, Mahápurušem či Satpurušem. Ačkoli to všechno jsou lidé, tím plně probuzeným je Mahápuruš – pravý člověk. Satpuruš je ten, kdo dosáhl jednoty s Pravdou samotnou. My všichni jsme puruši neboli vědomé bytosti, a všichni máme to štěstí, že nám byla dána lidská podoba; to je ohromná příležitost k realizaci Pána.

 Apra vidya je termín, který klasifikuje vnější praktiky jako: opakování jmen, prostota, modlitby, oddané rituály a zvyky, poutě, dary a amlužny, studium písem, chvalozpěvy atd. – to vše je spojeno se smysly a s myslí samotnou. Za tyto dobré činy se nám dostane odplaty, v jejich praktikování však nadále zůstává konatelství jednotlivce a dokud se považujeme za konatele, budeme pokračovat v koloběhu tohoto nekonečného cyklu zrozování a smrtí. Dokud zůstává ego, pak nás svazují činy dobré i špatné; jak řekl Pán Kršna: “…jako železná a zlatá pouta.”

 A co je základní příčinou toho všeho? Touha či žádost. Desátý Guru říká, že člověk musí být bez žádostí. Pán Budha říkal totéž.  Když na hladině v kaluži vody není žádný vzruch, může člověk spatřit vlastní odraz na jejím průzračném povrchu. Jáství však nelze odložit do chvíle, než člověk spatří, že všechno koná nějaká vyšší moc. Toto poznání odhalí ten, kdo se stane pouhou loutkou v rukou Božích. “Ať vyšla z Boha jakákoli slova, přinesla poznání.” Máme také slova Guru Nánaka: “Nának mluví jen o tom, co On mu přikázal.” A lékem na to je: Staň se prorokem a ve všem spatřuj Pána jako konatele. 

 Para vidya znamená spojení duše s Pravdou. “Ego a ostatní příměsi jsou spáleny v ohni Šabd-u; Gurumuk obdrží věčné Světlo.” Tento Šabd lze obdržet jedině od Mistra. Ašabd znamená Němý Bůh, avšak když vyjádří sama sebe, pak toto vyjádření se nazývá Šabd čili Slovo. “Skrze Šabd byla stvořena veškerá existence a skrze Šabd dojde také k jejímu rozpuštění.” Stvoření, rozpuštění a znovu stvoření – to vše se děje mocí Šabd-u. A kde je tento Šabd? “Šabd je země, Šabd je nebe; skrze Šabd přichází Světlo; stvoření přišlo až po Šabd; ó Nánaku, Šabd je v každé bytosti.” Šabd je rovněž znám jako Naam; takže máme: “Naam je Nektarem Života, je Jménem Božím a v tomto těle přebývá.” Kdy jej můžeš spatřit? “Když jsou pod kontrolou smysly, když je zastavena mysl a ztišen rozum – pak duše vnímá v křišťálové čistotě.” To je první stupeň realizace Pána. Sebepoznání předchází poznání Boha; takže když člověk pozná sám sebe tím, že vystoupí nad smysly, pak pochopí, proč se říká, že “poznat sama sebe znamená poznat Boha.”

 Člověk je úžasný; my všichni jsme mini-bohové, ale k naší vlastní škodě jsme pod vlivem mysli a smyslů zapomněli na svůj vznešený původ, ztotožnili se s tělem a vnějším světem. Chceme-li se osvobodit z tohoto iluzorního stavu, bylo by zbytečné hledat pomoc někoho, kdo rovněž trvale uvízl v iluzi; musíme tedy vyhledat toho, kdo už se osvobodil; kdo vidí celou existenci z té pravé perspektivy. “Člověk může být osvobozen, jen když je odtažen.” Pomyslete na přetíženého osla, který uvízl v bahně nebo písku s takovým nákladem, že je nemožné, aby se sám vysvobodil. Jeho milosrdný zachránce mu napřed sundá náklad a pak ho vytáhne ven. Takže bychom si měli pamatovat, že na nás leží karmická zátěž celých věků a dokud se tohoto břemena nezbavíme a svou pozornost nepřesměrujeme vzhůru, nemůžeme spatřit Pravdu.

 Za světce či Gurua se může označit kdokoli; pouhé toto označení je velice snadné. Ale být takovou osobností doopravdy – přemýšlel jsem o obrovské zodpovědnosti, kterou nese, pak se duše chvěje hrůzou! Buďte vděčni tomu Tvůrci, který vám dal lidské zrození, v němž můžete realizovat Jeho. Vystoupení nade všechny smysly, ztišení srdce – to jsou znaky tvého obratu zpět k Němu. Pokud taková osobnost v tomto světě přebývá, jak se s ní člověk může setkat? Kristus se jednou zeptal svých učedníků: “Za koho mne lidé považují, co říkají?” Odpověděli mu, že někdo řekl, že byl Jan Křtitel, další že Elijáš a jiní že jeden z proroků. Nato se Ježíš zeptal: “Komu z vás jsem řekl, kdo jsem?” Šimon Petr odpověděl: “Jsi Kristus.” (význam tohoto označení je: pomazaný, mesiáš, spasitel či Bohem vyvolený král – pozn.překl.) Je to tedy věc otevření vnitřního oka. Pravý Mahátma snad vidí v některých lidech ateisty a v jiných samotného Boha. Ti, jejichž vnitřní oko není otevřeno, jsou skutečnými ateisty v pravém smyslu tohoto slova. Právě takoví lidé často pronásledovali Mistry. Jen pohleďte, jak zasekli trnovou korunu do Kristova čela. Guru Nának měl zakázáno vstoupit do města Kasúru, protože byl obviněn z poškozování myslí lidí. Páltú Sáhib byl upálen zaživa a Guru Árjan posazen na rozžhavený plát. Muslimský světec Šam´s z Tabrízu, byl stažen za živa z kůže. Mansur al-Hallaj byl ukřižován a brutálně umučen k smrti. Potom, co tato veliká duše opustila tělo, lidé začali uctívat místa, která navštívil. “Dokud žil, otcové jím opovrhovali a po smrti jej uctívali.”

 “Společnost světce lze přirovnat k Boží písni; to je ten nejvyšší druh karmy.” Vnější duchovní písně může zpívat kdokoli a kdekoli, ale ta pravá Boží píseň může být zpívána jen ve společnosti světce. “Když přesáhneš pět živlů, spojíš se s pětihlasným Šabd.” Zúčtovali jsme všechny karmy se svými jmény, což je ta nejvyšší odměna. “Nának říká, že tohoto daru se mu dostalo jako splátky z minulých životů.” Bude-li Bůh milosrdný, dostane se nám daru nejvzácnějšího.

 Teď se podívejme na jeden hymnus; poslouchejte pozorně a snažte se porozumět. Když byla Árdžunovi zjevena celá Bhagavad Gíta, Pán Kršna se ho zeptal, “Vyslechs to všechno? Pokud ano, nakolik jsi doopravdy porozuměl?” A rozumět všemu také ještě nestačí; člověk musí pokračovat v realizaci. Ten, kdo je plně realizován – je Satguru či Satpuruš – je samotným Slovem, které se stalo tělem tak, jak o tom mluvil sv. Jan. Sám Kristus pak řekl: “Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.” Lidé však zapomněli na skutečný význam těchto slov: že “Slovo se stalo tělem a spočívalo mezi námi.” Byl chlebem a vodou Života. Vy, moji milí, kteří jste přišli z odlehlých koutů země – ve svém srdci k vám chovám velikou lásku. Přišli jsme sem, abychom se učili Pravdě; a co přijde dále, to vám povím. Boží či Kristova Moc, do jejíž péče jste byli vzati, je ve vás a nikdy vás neopustí; zůstane navždy.

 Služba Mistrovi znamená to nejvyšší předurčení;

jste v trvalém spojení s Pravdou.

 Chvalozpěv Mistra Amar Dase říká, že není většího dobra či štěstí, než příležitost sloužit Satguruovi. Kdo je Satguru? “Ten, kdo ví, že Satguru je Sat Puruš; Jeho společnost přináší spásu; Ó Nánaku, pěj chválu Boží.” Úplná svoboda se dostaví ve společnosti toho, který přišel, aby poznal samotného Pána. “Setkání se Satguruem a jeho iniciace přinášejí vnitřní poznání při plném uvědomění.” Co je iniciace? Znamená plné odhalení toho, co je skryto. “Satguru je obrazem Pravdy.” Osvobodil svou Duši od mysli a smyslů a stal se mluvčím Boha. Ten, kdo spí, nemůže probudit jiného. Na úrovni mysli a smyslů spí všichni; všichni jsou ztraceni v iluzi a potřebují pomoc toho Jediného, který je svobodný. Kolik lidí si vzpomene na Boha jen pro Něho samotného? Potřebujeme Jej jen k naplnění svých světských tužeb nebo doufáme ve štěstí v posmrtném životě. On přebývá v každé bytosti, a když vidí dítě, které nemůže žít bez Něho, pak zařídí možnost setkání se Satguruem – v němž je On sám projeven. V srdci by neměla být žádná zrada – dotyčný by měl mít upřímnou pokoru a touhu sloužit – pak “se Guru sám dostaví a dojde k setkání.” Když je žák připraven, Mistr se objeví a velmi šťastni jsou ti, kdož byli spojeni s Bohem uvnitř během svého života.

Co je míněno službou Mistrovi? Pouhé opakování “Ram, Ram,” či složení hlavy u Jeho nohou – to není služba, ale spíše výsměch. Ale ten, kdo bere svého Mistra jako všudypřítom­nou vnitřní Boží Moc, kdo žije ve zbožné úctě a ví, že tato Moc neustále sleduje jeho myšlenky i činy, cožpak bude hřešit?  Navíc bude mít stále upřímnou úctu ke slovům svého Mistra – “Slova Mistra – JSOU Mistr sám.” Takovou oddanou službou dosáhne spásy. Kristus říká: “Pokud mne miluješ, zachovávej mých přikázání.” Přáním Mistra je, abychom žili své životy čistě a dobře: neměli bychom nikdy prolévat krev jiných bytostí nebo šidit své bližní o jejich podíl. Člověk člověku by měl být užitečný. Popravdě řečeno, pravým člověkem je ten, jehož život je službou pro druhé. Jestliže Boha milujete, není snad všude? My všichni jsme bratry a sestrami v Bohu. Jak můžete říkat, že milujete Mistra a nenávidět přitom svého bratra? Lékem na spoustu problémů tohoto světa je laskavý jazyk prodchnutý pokorou. Dokonce, i když následujete Mistra, a přesto Mu nesloužíte, nedostane se vám plného prospěchu z jeho společnosti. “Budeš-li se řídit dle Mistra na sto procent, pak pochopíš, co je Bůh.”

Bůh je člověk mínus touha. Člověk je Bůh plus touha. Ten, kdo se zbaví všech tužeb skrze ticho v srdci, toto naprosté ticho pak vytryskne v lásku. Totéž ticho se stane hlasitým. Mnozí mají to štěstí, že přijdou k Mistrovi, ale slouží mu polovičatě – s pěti, deseti či dvacetiprocentní upřímností. Jen zřídka najdete toho, kdo slouží na sto procent. Po sedmdesáti či více letech hledání obdržel Guru Amar Das drahocenný dar u nohou Gurua Angada, který sejmul závoj iluzí z jeho očí a zjevil mu Pravdu. “Ten, kdo je opravdový, pozná Jej, aby se pak sám stal Pravdou.”

Pán je všudypřítomný. Pravda, Naam a Šabd jsou totéž; ale dá se říci, že mají dvojí význam: Naam je Pravda sama a Naam je také Jméno, jímž Jej voláme. Bez ohledu na tu spoustu jmen, která jsou Mu dávána; je to stále On. “Ó mysli, opakuj jen jedno Jméno.” Moc Naam je tedy Jediná, Bůh sám je však bezejmenný, a když se projeví, pak tento Jeho projev se nazývá Naam či Jméno. “Oblasti Khand a Bráhmand jsou pod vládou Naam.” Bez duchovního působení Mistra nemáme ani tušení o tomto Naam. Naam má pod kontrolou nejen každou duši v každém těle, ale celé stvoření ve vší jeho nezměrnosti. Toto Naam je známo rovněž jako Šabd, Slovo, Kalima, Saróša, Nád a další termíny, přesto jde stále o tutéž Moc. On sám je Pravým Jménem pro všechna jména ostatní, která jsou Mu dávána. V Bohu realizovaný člověk vás může opětovně spojit s tímto Pravým Jménem a pak můžete být po dvacet čtyři hodiny denně s touto Boží Mocí. “Ať je to kdokoli, kdo mne znovu spojí s Bohem!”

Guru Amar Das řekl, když konečně spočinul u nohou svého Mistra: “Už jsem tak unaven ze všech těch karem; ale Mistr pak přišel bez mého přičinění.” Když přijdeme k Mistrovi, pak nejlepší, co můžeme udělat je – sloužit Mu – a udělat tak něco pro to, abychom si zasloužili tento vzácný dar, který nám poskytuje. Dodává naší duši stravu, ale my ji neužíváme. Jak zacházíme s tímto vzácným darem?  Radostně jej přijmeme, ale co s ním pak uděláme?

 Skutečný Dárce trvalého štěstí spočívá uvnitř;

tam uvnitř je to Pravé Slovo.

 Bůh přebývá v každé bytosti. On je tím pravým Zvukem, pravým Jménem – zkrátka – Slovem. Ti, kdo jsou s Ním jedno, překypují Jeho opojením; tak, jako rašící jarní květy, tak každý, jehož duše obdrží spojení s Naam, rozkvete novým životem. “Když se setkáte se Mistrem, prodáte svou mysl.“ Když užijete tento lék, pak váš život plně rozkvete v míru a lásce. 

 S Jeho milostí potkáte Mistra;

Jméno Pána prostoupí celou vaši bytost.

 Po dlouhém hledání naznačil Guru Amar Das některé ze svých pocitů těmito slovy: “Ó ty zapomětlivá mysli, proč tak teskníš?” Po tolika letech čekání bys neměla litovat ničeho, měla bys být jen vděčna, že hledání je u konce. Celý svět je plný mistrů – když seberete kámen, určitě pod ním nějakého najdete; ale musíme mít na paměti, že pravého Mistra potkají jen ti, jímž Pán udělí svou milost a soucit.

 Ve Jménu Božím, tohoto trvalého Dárce Míru,

který přebývá uvnitř, pak Šabd naplňuje mysl blahem.

 Pouhým vnímáním vyššího spojení lze mysl uspokojit jednou provždy. Pak opustí světská lákadla nižšího druhu – “Ach příteli (mysli), odvrať se od toho rozlehlého jeviště nižších žádostí; okus raději Nektaru Naam.” ”To je ten pravý chléb Života – ” Aniž Nektaru tohoto okusíš, pak život svůj promarníš a o štěstí se připravíš.” Jak nalézt tento Nektar? “Pýcha, moc či síla rozumu nijak neprospěje; pouze služba Mistrovi.” Rozkazování, nabízení peněz či snaha o vynucování vám nic nepřinesou; získat můžete pouze opravdovou službou Mistrovi, Bohu projeveném v člověku – Slovu, které se stalo tělem.

 Pokud se slituje, zařídí setkání;

ego i další jeho vazby jsou spáleny na popel.

V Gurbání je psáno: “Mistrova radost je jako neustávající jaro.” Když obdržíme Jeho dar, je to jako neustávající dech jara pro roztouženou duši, která potom hoduje duchovním pokrmem. Jsou dva druhy oddanosti: jeden na úrovni smyslů a oddanost Gurumuka. “Spoj se se Jménem Pána skrze Mistrovo Slovo.” Já-ství rozptyluje ono druhé, tedy Slovo, nikoli první, protože “v bhakti čili oddanosti Gurumuka je Zvuk snáze slyšitelný.” Nelze být nijak pohlcen, dokud není vše ztišeno; to je pro Naam nezbytné. “Jsi-li pohlcen, v srdci září jasné Světlo.” Toto Světlo, jež v tobě přebývá, potom propukne v oslnivou zář. A čím že bychom měli být pohlceni? “Tímto opojením Božího Naam, skrze Mistrovo učení.”

Toto Naam vás vezme zpět k Bohu; Světlo a Zvuk jsou touto cestou návratu k Bohu. Tu a tam se tomu říká mystika, ale také Surat Šabd jóga; a je to přirozené cvičení, které může konat jak dítě, tak ctihodný kmet. Další postupy jsou pro tento věk příliš zdlouhavé. V Patandžálálího józe například musí adept vystoupit nad šest center, pěkně jedno po druhém ještě před tím, než vůbec může zachytit Zvuk. Takže to je ohromná úleva, kterou Bůh poskytl v tomto věku, že dal tuto možnost každému, v jakémkoli věku, aby mohl vstoupit na duchovní cestu. Za starých časů musel člověk strávit spoustu let u nohou Mistra ještě před tím, než cokoli obdržel – kdo tak může činit dnes? Dnes musí Mistr nejdříve něco dát a pak se teprve adept učí očišťovat svůj život. Na vlastní oči se budete moci přesvědčit, že čím více Kálí Yuga (věk negativity či Železný věk) nabývá na síle, tím více milosti uděluje Mistr – aby zachránil každou duši.

Ten, kdo je jediné barvy, užívá si věčné svobody;

nemá s nikým bojovat.

 Má to správné pochopení; je si plně vědom jednoty všeho živého. A zatímco hladinu oceánu života míjí vlnka za vlnkou, on zůstává touto pomíjivostí nedotčen. Pracuje neúnavně a nekonečně na tomto poli činů – přesto však zůstává vlivem tohoto činění nedotčen. Význam slova ne-karma znamená činy vykonávat, avšak zůstávat bez činů, aby se ti, kteří nemohou spatřit skutečné okolnosti, nemohli stát ne-karmou (tj. nemít pocit konatelství, aby tak nezasévali karmu novou – pozn. překl.). Jedině tím, že v každém činu bude vidět Pána, může adept dosáhnout tohoto stavu. “On je ne-karmou, která je spojena se Šabd-em.” Bez ohledu na to, jak zdůrazňujeme, že nejsme konateli, vždy nám něco uvnitř říká, že jím jsme.

 Bez služby Mistrovi panuje neproniknutelná temnota;

bez Šabd-u jí nikdo nemůže proniknout.

 Nehledě na to, jaká cvičení jsou konána, temnota trvá; ale v Šabd je Světlo, v Šabd je Zvuk. Nemá-li člověk spojení, jak může vidět a slyšet? Takže jedině setkání s Mistrem a obdržení Jeho požehnání může tuto temnotu rozptýlit. Dokud duše není znovu spojena s Pánem, bude muset pokračovat v opětovném přicházení do světa činů.

 Ten pravý prospěch ze Šabd-u získá ten,

kdo se skutečně všeho zřekne.

Ten, kdo se řídí touto radou, zbaví se všech svých připoutaností; člun bude ve vodě, nikoli voda ve člunu! Bude žít ve světě a přesto mimo něj. Spatří tuto Boží Moc, můžete ji nazvat třeba Božím perem, které jej vyškrtne z karmických osudů: narození i smrtí, bohatství i chudoby, zdraví i nemoci atd. Taková duše bude opojena Bohem. Členové její pozemské rodiny budou procházet zrozením a smrtí, zatímco ona bude mimo jásot i žal. Ten, kdo je opravdově spojen se Zvukem, tomu se dostává těchto ctností bez úsilí – sám se stává pravým příbytkem všech ctností.

 Všechno štěstí i neštěstí jde mimo něj;

On sám poskytuje tento vyšší život.

 Život a smrt automaticky přejdou pod vládu vlastních Božích zákonů. Například člověk se musí řídit zákony země, ve které žije. Pokud musím navštívit Ameriku, musím se chovat podle tamějších zákonů, dokud jsem na její půdě. Pro ty, kteří přijedou do Indie, platí totéž. Proto kdo přichází do tohoto světa, musí se řídit Božím zákonem: “Jak zaseješ, tak sklidíš.”

 Je-li gurumukem, je lhostejný k nestálosti života;

naproti tomu manmuk je nespolehlivý.

Gurumuk je: “Ten, kdo je jedno s Guruem, s Mistrem.” A Guru? On je Slovem, které se stalo tělem. “To On sám je projeven v Mistrovi a šíří Šabd.” Není oddělen od Zvuku; spojuje s Ním druhé. Avšak ten, kdo uznává jen mysl a smysly – tedy manmuk – ten stále klesá. Co lze říci o ršijích a mudrcích minulosti, kteří snad poklesli jen jednou či dvakrát za život, když my klopýtáme na každém kroku? Ten, kdo žije pouze pod vlivem mysli a smyslů, ten bude klesat. Můžete to srovnat se žhavými uhlíky, které ačkoli jsou pokryté popelem a zdají se být vyhaslé, přesto stačí malé fouknutí a opět se rozhoří. Ale co když pak oheň polijete vodou? To je to, co se stane s gurumukem.

Jednou Guru Árdžan poslal jednoho ze svých žáků, aby pobyl s jiným žákem v Gudžarátu, v Indii, poblíž Bombaje. (Můj Mistr ke mně také tu a tam posílal žáky se slovy: “Běž bratře a pobuď s ním osm či deset dní.”)Takže Guru Árdžan dal tomuto žákovi dopis, ve kterém stálo: “Ponech u sebe pár dní nositele tohoto dopisu.” Když dorazil na místo a předal dopis, jeho hostitel byl zaneprázdněn přípravou pohřební máry, a tak se ho zeptal: “K čemu je to?” Hostitel odpověděl: “Ach to bude užitečné.” Po několika dnech byla domluvena svatba hostitelova syna a po obřadu v domě nevěsty se vrátili domů, kde syn zkolaboval a zemřel. Když přinesli tělo do domu, otec šel do své pracovny a přinesl připravené máry. Žák, který byl na návštěvě, řekl v úžasu: “Když jste věděl, že se váš syn chystá zemřít, proč jste dovolil, aby se oženil?” Hostitel na to odpověděl: “Je to o karmickém dávání a braní.” Žák to pečlivě zvážil a uvědomil si, že ten člověk při výrobě már nejevil žádný smutek, a když se syn oženil, pak ani nejásal. Co je to za člověka? Byl to gurumuk, Mistrův mluvčí. Mistr je mluvčím Boha a ten, kdo ctí každé jeho slovo, bude nesporně spasen. Ale nalézt takového Mistra lze jen pouze díky skvělému osudu. Tento nyní řekl manmukovi:

Manmuk je ten, kdo nezná Šabd;

a nemá bázeň z Mistrovy velikosti.

 Manmuk nemá žádné poznání o věčné existenci Boha; ale jak jednou zjistíš, kdo je Mistr, pak už se nemusíš učit nic víc.  Mistr to učí s láskou, s přesvědčením – nakonec jsou to všechno Jeho děti! Je-li dítě znečištěné, nemůže jej zabít. Pod vlivem mysli manmuk jen málo rozumí; Mistra neposlouchá, jeho život Mistra nijak netěší, zabývá se jen svou vlastní vůlí. Důvod? Má jen malé nebo vůbec žádné spojení se Zvukem. Když člověk obdrží spojení, měl by jej udržovat neporušené, jen tak se dostaví všechny ctnosti a bez úsilí. V jeho srdci vyroste vzácná vlastnost pokory. Naslouchání Zvuku je tou pravou pokladnicí všech ctností.

 Jak směle a bez obav dosáhnout realizace Pravdy?

Pán Smrti to má pod kontrolou.

 Nikdy neustaneme, aniž bychom zvážili, že Mistr je navždy s námi; že vidí všechny naše činy. Máme dojem, že neví, co děláme, a tak děláme, co se nám zlíbí. Před Ním dokonce i lžeme. Kdybychom jen věděli, kým On doopravdy je! “Mistr je Moc; Mistr je Šabd.” Není žádný rozdíl mezi Mistrem a Zvukem, ale my si jej nevážíme. On nikdy neřekne: “Já jsem Mistr,” ale vždy bude opakovat, že je to Moc Pána, která v něm působí, a to je pravý Mistr. Někdy před Ním stojíme a říkáme: “Ne Maharádží, to není správná cesta; mělo by se tu udělat jinak.” To je politováníhodný stav.

 Anděl Smrti si nemůže odnést žáka;

nemůže se ani přiblížit ke Zvuku Mistra;

sotva zaslechne Zvuk, utíká.

 Yam Raj, anděl Smrti je tak silný, že jej nikdo nemůže přemoci; ale Mistrův Zvuk je všemohoucí, a tak ti, kdo jsou spojeni s Mistrem, mají plnou ochranu a On se k nim nemůže ani přiblížit. Tento fakt sám o sobě už o významu Zvuku něco naznačuje. I přes to, Yam Raj byl stvořem stejnou Boží Mocí. Proč jej tedy Pán stvořil? – Ke svému vlastnímu účelu. Ale bylo vidět, že pokud satsangi, který má pravé spojení s Naam, v němž ono Naam je projeveno (zjevilo se), sedí na smrtelné posteli jakéhokoli člověka, dokonce i neiniciovaného, dokud zde zůstává, anděl Smrti nemůže přijít a dělat si nárok na tuto duši.

 Bůh je Mistrem všeho;

chudák anděl Yam, co může dělat?


Takže koho znepokojuje anděl Smrti? Ty, kteří konali činy jak špatné, tak dobré; jeho povinností je odměnit spravedlivé a ztrestat zlé; ale ctí a má strach z těch, kteří mají spojení s Naam, dokonce i když jeho vlastní ustanovení pochází od Boha samotného. Je něčím ve smyslu pověřeného soudce, který prohlašuje, že: “S ohledem na fakta, která mám před sebou, přikazuji, že budeš muset viset ještě dříve, než nemřeš.”

 Je spoután příkazy, pracuje podle nich, žije jimi.

 Bude pokračovat v odměňování a trestání dokud lidské karmy neskončí – ať dobré či špatné. Ale ten, kdo se stane prorokem, je osvobozen od tohoto mocného anděla. Není tedy ohromné štěstí potkat Mistra? Politováníhodní jsou však ti, kteří obdrží Jeho iniciaci a neřídí se podle něho. Mistrova požehnání jsou dokonce taková, že i když je dítě neposlušné, ani pak už nepatří pod vládu anděla Smrti Yam Raje. Jaká výsada! “Když duše dosáhne realizace, pak jsou záznamy Dharam Raje (= jiné jméno pro anděla Smrti) spáleny.” Zbytek záznamů této inidviduální duše je převeden od negativní síly do rukou síly pozitivní – do rukou Mistra. Kabír Sáhib říká: “Ó Kabíre, mohu potkat celé tisíce hříšníků, ale ani jeden nebude bez Mistra.” Hříšníci jsou všichni, ale pro společenství těch, kteří mají požehnání Mistra, je mnohem lepší to, že za jejich hříchy udělá definitivní tečku Naam. To je další známka o hodnotě Naam-u. Takže my bychom z toho nyní měli začít získávat: dostat pod kontrolu to, co a kdo vlastně jsme a s tím vším odejde strach ze smrti. Při narození dítě křičí, a když odchází, mělo by mít dobrý důvod k radosti.

 Gurumuk se stane jedno se Šabd-em,

který je Stvořitelem všeho;

a vše je Jeho projevem.

 Vše je Boží či Mistrova hra – uvnitř i vně – Šabd je Mistr sám. Když se ptali Guru Nánaka, kdo je jeho Mistrem, odpovídal: “Můj Guru je Šabd, jež je Stvořitelem všeho.”

Pravdu poznáte jen tehdy,

když se stanene skutečným gurumukem;

takový je tedy prospěch Mistra.

 Ten, kdo stane před někým, kdo je realizován v Bohu se vší upřímností, v jeho společnosti pochopí, co je Šabd a jaký je opravdový prospěch Mistra.

 Gurumuk zná Pána všech karem;

učení Šabd prověří všemi čtyřmi věky.

 Gurumuk opěvuje Šabd v každém čase. Sv. Jan říká, že: “Na počátku bylo Slovo.” Všechno ostatní bylo stvořeno až potom. Varujte se těch, kteří sami sebe prohlašují za mistry, pravý Mistr nikdy nic takového neřekne; namísto toho spatřuje v Bohu pravého Konatele. Někdy se může stát, že Bohem opojený člověk může mumlat: “Já jsem Bůh, Já jsem Bůh” – to je ale něco jiného; neboť nelze srovnávat mezi oceánem a jeho kapkou. Podobně, jako slunce a jeho paprsky jsou nesrovnatelné. Když si paprsek uvědomí, kým je, dostaví se hluboká pokora. Taková realizace Pána je jako strom přetížený ovocem, pod jehož vahou se větve sklání až k zemi. Vidí, že nějaká Moc působí a dokonce i kdyby na něj spadla cihla, dá jí své požehnání. Šankra řekl: “Mezi Tebou a mnou není žádný rozdíl; ale vlna je oceánem, oceán však nemůže být vlnou.”

 Gurumuk nemůže zemřít, neboť není narozen;

gurumuk je jedno se Zvukem samotným.

 Jak by mohl být zrozen ten, kdo je jedno se Zvukem a jak by mohl opravdu zemřít? Vrátí se do otcova domu, ale do světa už ne. Pokud by snad došlo k návratu, nebyl by tu vězněm, ale lékařem: průvodcem lidstva.

 Gurumuk definuje věčné, nehynoucí Naam.

 Přináší to pravé pochopení; nejprve se dívá, potom mluví. Bez vidění je jakékoli vysvětlení jako slepé lidské poznání.

 S jediným Jménem spása obsáhla čtyři věky;

tímto jménem je Šabd.

 Moc Naam, ač je stále jedna a tatáž, je známa pod různými jmény. “Ach mysli má, opakuj toto jediné Jméno.” Když Mistr předává spojení a otevírá vnitřní zrak, pak to, co je vně, bude spatřováno i uvnitř.

 Gurumukh je v neustálém míru a blaženosti;

Naam přebývá v jeho srdci.

 Spojení s ním přinese rovněž klid a mír. On je chlebem a vodou Života. Je naplněn Boží Láskou – bez žádostí a tužeb. Možná, že přijdou i odejdou světské výšky i pády, přece není nikdy znepokojen; dokonce, i kdyby jeho tělo bylo rozlámáno na kousky, on umírá každodenně a smrt jej nemůže nijak ošidit.  Kristus lidem říkával, aby denně nesli svůj kříž. Mira Bai říká: “Můj Milovaný spočívá na vrcholku jeviště – jak se s ním mohu setkat?” Jak mohou potkat Pána ti, kteří zůstávají na úrovni smyslů? Stovka moudrých bude myslet podobně, bez ohledu na rozdíly v jejich jazycích či způsobu vyjadřování. Ten, kdo odhalil tajemství, může tuto zkušenost předat druhým, kteří tím denně porostou, pak budou stejně moudří, jako on sám. Nechtějí snad všichni milující otcové, aby jejich děti byli dokonce ještě úspěšnější, než oni sami? A které dítě dosáhne takového úspěchu? Takové, které se drží otcových pokynů.

 Gurumuk se stává vědomý samotné Pravdy;

nedotčen smrtí, zrozením i znovuzrozením.


Žije na vznešené úrovni, zakončuje dávání i braní božích dětí, je plně probuzen a jasně vidí pravý stav tohoto iluzorního světa.

 Gurumuk bhakti (oddaný Gurumuk)

je přijat u Dvora (Pána – pozn. překl.);

je pohlcen pravým Šabd-em.

 Bůh přijímá Jeho oddanost, protože je prosycen barvou Pána. V něm byl Bůh projeven; a on žije v Bohu. Jeho úhel pohledu se liší od ostatních: sám pro sebe realizoval Pravdu.

 Dnem i nocí zpívá a vstupuje do Jeho domu s lehkostí.

 Neustále pohlcen Boží láskou může jít do svého pravého domu, kdykoli se mu zachce. Zatímco zpívá chválu Boží tady, na zemi, přece, když jde domů, je s Ním jedno.

 Pravý Satguru odhaluje Šabd;

denně koná svou zbožnost a udržuje svou pozornost na Něho.

 Satguru činí vnitřní Zvuk slyšitelným; tento je nad pěti fyzickými smysly. Bhai Gurdas říká, že jestliže chce adept slyšet Zvuk, musí překročit pět živlů či prvků. S čím výše vystoupíte, tím více vám bude odhaleno. “Jen ten, kdo vystoupí dostatečně vysoko, může poznat Nejvyššího.”

 Když zpíváte Píseň Pána,

navždy ve vás bude přebývat ctnost klidu.

 Guru Sáhib říká, že s Jeho jménem překypuje radostí. Jeho milostí všechno rozkvétá. “O Něho se opírá Mistrova milost, jež je neustále v rozkvětu.”

 

or11.jpg